Hrad Rýzmberk-historie

Hrad Rýzmberk býval významnou pohraniční pevností, která kontrolovala obchodní stezku z Bavorka procházející Všerubským průsmykem. Hrad byl založen ve 2. pol. 13. století rodem Drslaviců v období, kdy český král Přemysl Otakar II. vedl pohraniční války se sousedním Bavorskem. Konec hradu přivodila teprve třicetiletá válka, kdy byl Rýzmberk několikrát obléhán, pobořen a již neobnoven. Od pol. 19. stol., kdy zde byla vystavěna rozhledna a malá sezónní restaurace, se zříceniny stávají vyhledávaným výletním místem. V současné době se na hradě každoročně pořádá „Rýzmberský hradní guláš“ – festival country a folkové hudby.
Z kdysi mohutného hradu, složeného ze tří nádvoří, se zachovaly úseky hradeb s baštami a zbytky starého paláce s podzemními sklepy.

O založení hradu Rýzmberka a jeho prvních držitelích „Drslavicích“
Nejstarší dějiny Rýzmberka souvisí s mocným rodem Drslaviců, který měl téměř 90 odnoží. K větvím rodu, jež vynikly nad jiné, patří právě páni užívající predikátu z Rýzmberka, pozdější Švihovští z Rýzmberka. Všechny tyto rody spojoval stejný erb, půlený štít, jehož heraldicky levou polovinu dělí 3 vodorovná břevna. Na přelomu 12. a 13. století žili z tohoto rodu 3 bratři, Černín, Břetislav a Drslav. Zastávali vysoké úřady u královského dvora, za něž pravděpodobně obdrželi od Přemysla Otakara I. rozsáhlá léna v jihozápadních Čechách. Nás bude zajímat především Břetislav (1193 – 1238), praotec zakladatelů Rýzmberka. Držel královský úřad v plzeňském kraji, používal přídomek z Plzně a ke konci svého života ze Zbiroha. Kolem roku 1228 se připomínají jeho synové Břetislava a Černín. Starší Břetislav, připomínaný (1228 – 1257), roku 1245 používal přídomek po nedalekém Biřkovu a od 1247 po Zbirohu. S manželkou Mařenou měl syna Děpolta.

Tento Děpolt zastával důležitá místa na královském dvoře. Roku 1277 se připomíná jako nejvyšší zemský soudce, v letech 1297 – 1282 byl nejvyšším komorníkem. Roku 1281 řídil z pověření zemského sněmu spolu s pražským arcibiskupem správu Čech. V roce 1251 užívá ještě predikátu po Zbirohu, ale 1297 má na své pečeti již predikát z Rýzmberka.

Nový hrad Rýzmberk založil Děpolt pravděpodobně z popudu krále Přemysla Otakara II. Hradní posádka měla především za úkol střežit Všerubský průsmyk, kterým procházela důležitá spojnice Čech a Bavorska. „Starý Rýzmberk“ nemohl, především pro svou malou rozlohu a nevýhodnou polohu, ze které nebylo možné kontrolovat provoz na stezce procházející průsmykem, tuto funkci již plnit. Podnětem pro výstavbu hradu se staly rovněž spory se sousedním Bavorskem, které se vyhrotily především kolem roku 1266. V tomto roce uskutečnil Přemysl Otakar II. dokonce 3 válečné výpravy proti Bavorsku. Výstavbu hradu v tomto exponovaném místě bavorské hranice si tehdy zájmy českého království přímo vynutily.

Jméno Rýzmberk (Obří, obrova hora) patří k oblíbeným názvům hradů tehdejší doby. Toto německé jméno bylo často v českých zápisech komoleno. Roku 1287 se setkáváme s názvem Resenberc, 1288 Rysemberch, 1290 Risenburch, 1297 Rismberg, 1320 Rizmbergk, 1447 Ryžumberk…
Mimo již popsaného Starého Rýzmberka (Příkopů), vznikl nedaleko odtud u Kanic ještě hrad Nový Rýzmberk, dnes obecně zvaný Netřeb. Vedle těchto Rýzmberků, vznikl na našem území další hrad stejného jména na severu Čech a jiné dva hrady pod názvem Ryzmburk; ty však již založily jiné šlechtické rody.

Děpolt zemřel před rokem 1297 a nově založený hrad přešel na jeho 5 synů, Viléma, Břetislava, Protivu, Oldřicha a Děpolta. Společně sdíleli rodové sídlo do roku 1310. Potom se rozešli na jednotlivé, rozdělené majetky. Vilém sídlil na skalním hradě Skála u Přeštic a stal se předkem Švihovských z Rýzmberka. Děpolt žil na Malesicích u Plzně. Osudy Protivy a Oldřicha nejsou blíže známy.

Rýzmberk připadl Břetislavovi, který se postavil na stranu Jindřicha z Lipé a setrval v boji proti králi Janu Lucemburskému až do roku 1318. Později se s králem smířil, protože jej Jan povolal do zemského soudu, ve kterém zasedal v letech 1320 a 1321.

Počínaje rokem 1348 se připomínají Břeněk a Děpolt z Rýzmberka, Břetislavovi synové. Oba se vyskytují ve službách Karla IV. Děpolt provázel roku 1355 budoucího císaře na korunovaci do Říma. Oba bratři zasedali rovněž v zemském soudu. Děpolt se připomíná roku 1360 jako patron kostela ve Zdemilech (dnešní kostelík u Brůdku stojí v místech této dávno již zmizelé stavby).

Nejpozději od roku 1390 se stává samostatným majitelem hradu Ojíř z Rýzmberka, syn jednoho z dříve jmenovaných bratří. Poprvé se s Ojířem setkáváme již 1372, kdy jmenoval nového faráře do Stanětic a 1390 opět ke zdemilskému kostelíku.

Ojíř patřil mezi přední stoupence krále Václava IV. Písemně se králi zavázal, že mu bude sám se vším svým služebnictvem, zvláště pak hradem svým Rýzmberkem, kdykoliv bude potřeba sloužit tak, aby hrad byl králi otevřen a král sem mohl vždy posádku dosadit a na svůj náklad vydržovat.

Z Ojířových dětí, které měl s manželkou Petruší z Kravař známe Břeňka, a dceru Elišku, ta zemřela roku 1420. Roku 1403 se vyskytuje Břeňek jako patron zdemilského kostelíka, byl tedy již samostatným majitelem Rýzmberka. Tento Břeněk se podle A. Sedláčka patrně roku 1398 oženil s vdovou Annou z Drahotouše a přesídlil na Moravu, kde se připomíná v držení Nasedlovic. Rodový hrad prodal Rackovi píšícím se po nedalekých Janovicích. Nějaká práva měla k Rýzmberku ještě Břeňkova sestra Eliška, provdaná za Rackova příbuzného Jana Pajreka z Janovic, protože ji ještě roku 1409 nacházíme jako spolumajitelku podacího práva v Kdyni.

O erbu pánů z Rýzmberka
Podlé staré erbovní pověsti znamenají 3 stříbrná polobřevna v heraldicky levé části znaku pánů z Rýzmberka, řeky Úhlavu, Otavu a Radbůzu. Tento rod sídlil odedávna v jihozápadních Čechách a v poříčí těchto řek se rozkládal také jeho majetek. Mimo Rýzmberských ze Švihova sídlících na hradech Skále, Rýzmberku, Švihově, Rabí, Práchni a Střele žili v naší krajině z tohoto rodku ještě Černínové, píšící se po Chudenicích a řada zchudlých větví, držících drobné statky.

Členové katolické větve Švihovských z Rýzmberka, byli povýšeni do hraběcího stavu. Vymřeli po meči Václavem Ferdinandem roku 1720. Naproti tomu protestantští páni se po bělohorské bitvě rozprchli do Holandska, Saska, Pruska, kde jejich potomci snad dosud žijí.

Jediným z těchto rodů, žijícím v jihozápadních Čechách dodnes jsou prapotomci Černínů.

Po vymření rodu Janoviců ze Žerotína přejali Švihovští do 1. a 4. pole svého znaku černou žerotínskou orlici.

RÝZMBERK – pověst

Vítězná píseň

Roku 1431 měla býti zasazena českým „kacířům“ největší, smrtelná rána.

Němcích se sebralo veliké křižácké vojsko, v jehož čele stál vedle vévody saského, markraběte braniborského a vévody bavorského papežský kardinál Julian. Křižáci překročili hranice v počtu 40 000 jezdců a 90 000 pěších a přitrhli k městu Tachovu. K útokům na hrazená místa se sice neodvážili, zato týrali bezbranné obyvatelstvo bez ohledu na to, přiznávalo-li se k víře podobojí, či bylo-li věrně katolické.

Zle řádili zvláště na Plzeňsku. Když se doslechli, že se proti nim šikuje početné vojsko české, odtáhli směrem k Domažlicům, aby byli poblíž českých hranic.

Husitské vojsko se seřadilo ve válečný šik a táhlo za křižáky, jsouc přichystáno svésti s nimi rozhodnou bitvu.

Křižáci se rozložili táborem mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi. Kardinál Julian vystoupil na vysoký kopec, aby odtud přehlédl krajinu a rozložení křižáckého vojska. Rozhodl se obsaditi ten kopec vojskem, i poslal vzkaz vrchnímu veliteli, neboť ho došly zprávy, že se nepřítel blíží. Husity ještě viděti nebylo, z dálky sem však zaléhalo rachocení husitských vozů jako blížící se bouře a zanedlouho se rozhlaholil krajem mohutný husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ – píseň stejně velebná jako hrozivá.

Kardinál Julian, pohlížeje do dálky, byl jat pojednou vážnými obavami. – Proč jen nepřichází křižácké vojsko obsaditi kopec, proč se neplní jeho rozkazy? – Zamračeně přešel na opačný okraj temene, zahleděl se na křižácký tábor. V táboře zavládl pojednou nevysvětlitelný ruch a zmatek. Všecko tam bylo v pohybu jako ve velikém mraveništi, řady se trhaly, jezdci se rozjížděli, pěšáci se dávali na pochod v nespořádaných hloučcích, vozy se hnuly…Všecko se dávalo na ústup směrem k Domažlicům, ústup se změnil ve zmatený útěk.

Kardinál zbledl, sestoupil rychle s kopce mezi vojsko, snažil se zadržeti prchající, nakonec však byl i on nucen k nim se připojiti.

Hlavní proud uprchlíků zamířil k Ryzmberku. Tu se objevili na obzoru husitští „honci“ – lehká jízda – a obořili se prudce na prchající křižáky. Nastala nepopsatelná vřava a panika. Křižáci zahazovali zbraně a prchali od děl a vozů, vozy tarasily vestu, bránily pěším v ústupu – pohroma křižáckého vojska byla dokonána.

Kardinál Julian se ještě jednou – před vstupem do lesů – pokusil přiměti křižáky, aby se postavili husitům na odpor, marně je však zapřisahal, jen je proti sobě popudil, takže – aby ušel jejich pomstě – musil uprchnouti v přestrojení.

V rukou vítězů zůstala ohromná kořist. Ze 4 000 vozů, které vezly zásoby křižáků, vrátilo se sotva 300 do Bavor. Nemalou radost způsobili husitům, že se jim dostaly do rukou kromě papežské bully, jíž byli věřící vyzíváni do boje proti českým „kacířům“, i kříž, oblek a čepice kardinála Juliana.

Tak se stal Ryzmberk svědkem oné nezapomenutelné chvíle, kdy nad mraky nepřátel zvítězila velebná husitská píseň.

Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.